| Výuka > Romská problematika |

Romská problematika - referát ze sociální pedagogiky

Rasizmus

... není zrovna vlastnost člověka, kterou by se měl chlubit před ostatními. Chci se zde ve spolupráci se svými kolegy pozastavovat nad tímto krutým, státem neadekvátně trestaným, tématem.

... je definován jako nevědecká reakční teorie, která pseudovědecky zdůrazňuje význam rasových znaků a rozdílů v těchto znacích, které prý jsou základem nadřazenosti nebo podřadnosti a podřízenosti určité rasy, takže pronásledování a eventuální likvidace "méněcenných" ras (například ®idů nacisty) a nadvláda "vyšší" rasy (nordické nebo bělochů nad černochy) jsou "logickým" následkem těchto názorů, zejména stanou-li se teorií státní, oficiální.

(Slovník cizích slov, 1986)

Romská problematika

V současné době, kdy s námi v této zemi žije téměř 200000 - 300000 Romů, a kdy naše země směřuje do Evropy, je stále aktuálnější otázka rasismu a rasové nesnášenlivosti. Ta je i jedním z nejvážnějších problémů, nad kterým se pozastavují nejen čeští, ale i zahraniční politikové a tisk. Kde se tady ale rasismus vzal? Odpověď není jednoduchá, protože vznik rasismu má vícero příčin. V současné době, je možno spoluobčany rozdělit do 4 skupin.

  1. skupina - Romové
  2. skupina - rasisté: hnutí skinheads a jiná fašistická hnutí
  3. skupina - netečná většina: valná většina lidí, přičemž jistá část sympatizuje se skupinou druhou
  4. skupina - skupinka lidí, kteří se snaží tento problém vyřešit (jedná se opravdu jen o skupinku)

Podívejme se nyní blíže na některé skupiny, a na to, co je k jejich postoji vede.

Romové

V dobových kronikách existuje mnoho zmínek o putujících kejklířích, bavících feudální pány, o tanečnicích spoře oděných v zářivých barvách, oblíbených u panských dvorů a nenáviděných zbožnými a váženými občany. Takto mohli být Romové zaměňováni s potulnými tlupami "umělců". Náhle se tedy asi ve 14. století začalo v Evropě potulovat a putovat z místa na místo společenství lidi, které se od ostatních obyvatel lišilo tmavší pokožkou, oblečením, osobitým způsobem života, vlastním, zcela nesrozumitelným jazykem, temperamentem a neochotou podřizovat se tlaku většinového obyvatelstva.

Nejznámější a nejrozšířenější názor na původ Romů byl, že pocházejí z Egypta, odkud přišli do křesťanských zemí. V mnoha zemích je také pojmenovali podle jejich domnělého egyptského původu - Gitanos (ve španělštině), Gypsies (v angličtině), Gitanes (ve francouzštině) - ale tato jména jsou patrně odvozena od názvu oblasti Malý Egypt na Peloponésu v Řecku nebo v oblasti Malé Asie. Na Balkáně je pojmenovali termínem, určeným původně pro manichejskou sektu kněží, Athiganoi - Atsiganos, z čehož vznikla další skupina pojmenování - Zingaro (v italština), Zigeuner (v němčině), Cigani (ve slovanských jazycích) i české Cikáni.

První krok k odpovědi na otázku kdo jsou Romové učinil náhodou v roce 1763 maďarský student teologie Stefan Vali, který se v Holandsku v Leydenu setkal s několika Indy - Malabary, kteří tam studovali medicínu. Valiho zaujala jejich podobnost s Romy, které dobře znal ze svého maďarského domova. Dohady o tom, do jaké vrstvy indické společnosti (tedy do jaké kasty) Romové náleželi, vedou mezi sebou dlouhá léta lingvisté i historikové.

Většina odborníků dospěla bádáním k předpokladu, že Romové patřili k nejspodnější kastě. Přísně rozdělenou indickou společnost tvořila nejvyšší kasta brahmínů (kněžích), po ni následovali ksatriové (vládci a bojovnici) a vajšijové (řemeslníci, rolníci, obchodníci), poté šůdrové (sluhové a pomocné síly) a nakonec nejnižší kasta tzv. nedotknutelných. Možná příslušnost k nejnižší kastě by vysvětlovala i důvod, proč Romové začali Indii od 8. století opouštět. (Tento časový údaj jejich odchodu dosvědčuje fakt, že v jejich jazyce nejsou zachyceny změny, ke kterým došlo v příbuzných indických jazycích později.) Je možné, ze je vyhnala častá sucha a s nimi spojené nedostatky potravy, nebo se chtěli vymanit z přísně rozdělené indické kastovní společnosti a hledat nová "odbytiště" pro své výrobky a služby.

O indickém původu svědčí nejen jazyk, ale i překvapivá podobnost některých zvyků, podobná společenská struktura, výběr povolání, stejná technologie zpracování kovu aj. Rómskou historii mohli nejpřesněji vypátrat lingvisté podle vývoje rómských dialektů. Díky tomu, že vývoj jazyka má své zákony, mohli lingvisté nejpřesněji určit dobu a místa pobytu. Dle názoru lingvistů a historiků Romové postupovali z Indie v závislosti na geografických podmínkách přes Mezopotámii na Blízký východ, do asijské části Turecka, kde se velká část Romů zastavila a setrvala asi tři století (od 12. do 15. století).

Tato doba jim pomohla v první orientaci v nové kultuře a ulehčila pozdější postup Evropou. V souvislosti s mongolskou a tureckou expanzí pokračovali přes Malou Asii a Balkán, nějakou dobu asi pobyli v Řecku, o čemž svědčí četná řecká slova v romštině, a dále postupovali údolím Dunaje do střední Evropy. Jiná větev přešla Arménii, Kavkaz, později Rusko a dosáhla až Skandinávie. V 15. století byli již Romové rozptýlení po cele Evropě, Anglii a Skotsko z toho nevyjímaje.

Někde Romy vítali, protože přinášeli nové technologie zpracování železa a kovu, přinášeli nové zkušenosti a přicházeli - alespoň podle svých výpovědí - od Božího hrobu. V evropském prostředí se ocitli Romové ve zcela zvláštní situaci, protože jejich skupinové neformální normy nebyly vždy v souladu s normativním a hodnotovým systémem okolního většinového obyvatelstva a dodnes je pro ně těžké nalézt kompromis, podle kterých norem se chovat. Romové žili vždy v uzavřených skupinách. Přístup majoritního obyvatelstva k nim toto uzavření se do svého skupinového světa ještě posílil a nepřátelský postoj "gadžů" posílil do jisté míry solidaritu mezi jednotlivými rómskými skupinami.

Většinová společnost byla a bohužel zůstává pro Romy cizí skupinou, která je v minulosti většinou odmítala, a proto se k ni bez rozpaků také chovají jako k "nevlastním", které není ostudné všelijak podvádět, okrádat a vůbec různě "zkoušet".

Zde je jeden z důvodů rasové averze, ne však jediný. Daleko důležitější skutečnost, která pobuřuje spoluobčany, uvidíme v následujícím výčtu. Mnohonásobně vyšší procento Romů, než odpovídá jejich zastoupení v populaci, najdeme ve skupinách , jež jsou sociálním problémem a objektem náročné péče mnoha odborníků : jedná se o chovance kojeneckých ústavů, dětských domovů a zvláště výchovných ústavů (pasťáků), žactvo zvláštních škol, děti starší než jejich spolužáci, děti chronicky absentující ve škole a unikající zdravotní péči, občané s nedokončeným základním vzděláním, funkční analfabeti, pachatelé činů trestných i "jinak trestných" (tj. beztrestných jen k věku dítěte), pachatelé nejrůznějších prohřešků a přestupků vůči zásadám únosného sousedského soužití, děti i dospělí ve špatném zdravotním stavu a ohrožující zdraví ostatního obyvatelstva, oběti alkoholu, drog a hracích automatů, fluktuanti a nezaměstnaní, neplatiči nájemného a dalších poplatků, prostitutky a kuplíři. Tento výčet není úplný, lze z něj však pochopit rozměry utrpení, ekonomické zátěže, bezpečnostního rizika jež Romové představují, ale zejména dluh společnosti a odborníků vůči nim (nikdo se však nepozastavuje nad mnohamiliónovými úniky, které páchají i ostatní občané bez rozdílu barvy pleti i rasy.)

V současnosti dostáváme mnoha varovných signálů současné eskalace rómského problému a zde jsou některé z nich:

  1. Přírůstek Romů stupňuje nároky na toleranci majority.
  2. Nezaměstnanost Romů, dosahuje např. v Kladně a v Ústí nad Labem 90%. I kdyby zůstala na současné úrovni, její špatný vliv se teprve postupně projeví. Očekávaný vzestup nezaměstnanosti na evropský průměr povede k propouštění dalších Romů.
  3. Romové nebudou a nejsou schopni platit tržní nájemné.
  4. Všeobecné odmítání gádžovských pořádků spolu s mimořádnou schopností unikat policii vzájemným krytím předurčuje Romy k hromadnému zapojení do vznikající sítě organizovaného zločinu.
  5. Děti prošlé dětskými domovy obtížně vytvářejí pevné rodinné vztahy, plodí a rodí tedy další chovance dětských domovů - šíří se geometrickou řadou.
  6. Roste devastující vliv audiovizuálních médií na romskou kulturu a jazyk. Vysedávání u televize potlačuje tradiční zpěv, vyprávění pohádek a další tradiční komunikaci. Výsledek - kulturní, etické a duchovní vakuum, ne-li rozklad.
  7. Eskalace etnocentrismu vlivem médií: Komunistická cenzura nebyla nahrazena novinářskou odpovědností, nýbrž bulvárním trhem senzací. Benzin do ohně se lije z obou stran, romská média prohlubují v Romech pocit ukřivděnosti a nenávist k majoritě.

Jak se u nás v současnosti řeší romská otázka? Pro poslance a ministry je to velmi horký brambor, jelikož chybí koncepce politická i sociální. Liberální spoléhání na to, že romské etnikum po zrušení komunistické represe využije - reprezentováno svou elitou - obnovené demokracie k prosazování svých dlouhodobých zájmů, se ukázalo jako iluze. Doufá se, že se bude z celku romského etnika "odlupovat" vrstva těch, kteří projeví vůli k sociálnímu vzestupu a pokud jde o zbytek, hodlá vláda "mírnit jeho marasmus". Ve jménu práva romského etnika na vlastní životní styl se zapomíná na povinnost společnosti zajistit právo romských dětí na školní vzdělání, na přiměřenou zdravotní péči, často i na to, aby se denně najedly, neboť rodinné přípravky bývají použity často jinak. Stav dětských domovů a výchovných ústavů - viz. film Marian.

Rostoucí nesnáze majority s Romy nahrávají také politickému extremismu. Komunisté: "Za nás to bylo lepší" (Totéž Romové) Sládek : "Jedině tvrdou rukou!" a přitom ®ižkov tleská skinheadům pochodujícím ulicemi za blahovolné asistence policistů, kteří by nejednou rádi (kdyby směli a kdyby si troufli) sami zasahovali proti Romům podobným způsobem.

Jak integrovat romskou menšinu do společnosti?

Cesta k integraci se otevře, až společnost pochopí její naléhavost, podobně jako ji už začíná chápat v případě ekologie. Do té doby se situace bude neustále zhoršovat, vždyť veřejnost pro masivní iracionální blok ignoruje i prostý fakt, že Rómové v této zemi s námi zůstanou a že nelze čekat, až se dokáží postarat sami o sebe a zejména o své děti.

K budoucí pozitivní změně společenského vědomí nejvíce přispívají ti jedinci a skupiny profesionálů a dobrovolníků, kteří - zatím sporadicky - vytvářejí, zkoušejí a zdokonalují vzorce jednání dostupné velkému množství občanů, modely drobných činů nevyžadujících mravní hrdinství, resp. velké oběti. Je mnoho příležitostí k jejich podpoře. Zde jsou některé z nich:

  1. Je nutno podporovat sebeúctu Rómů, zejména jejich dětí, mediální prezentací vhodných modelů. ( V amerických učebnicích jsou například samozřejmostí obrázky mužů a žen různých ras v roli lékařů, soudců, policistů učitelů a jiných profesí, které jsou pro děti prestižní. Dokud naše ministerstvo školství nedoporučí autorům učebnic podobné pravidlo, mohou alespoň učitelé vystavovat na školních nástěnkách fotografie (fotogenických!) Rómů, kteří nějak vynikly a pozitivně se uplatnili, třeba v lokálním měřítku.
  2. Je třeba umožnit romským dětem vyniknout v soutěži s neromskými: zpěv, tanec, hudba, obratnost (nevyžadující dlouhý trénink).
  3. Je nutno vytvářet ad hoc skupiny a týmy, v nichž spolupracují, hrají si nebo sportují romské děti společně s majoritními. Vystavovat fotografie z takových akcí, ze školních výletů atd.
  4. Je třeba praktikovat návštěvy dětí z dětských domovů v rodinách
  5. Je nutné zpestřit školní (a nejen školní) výuku dějepisu a zeměpisu, hudební a výtvarnou výchovu, občanskou výchovu aj. romskou tématikou (nebo také tématikou indickou, se zdůrazněním že Romové pocházejí z Indie). Materiálu je dostatek v poutavém romistickém časopise ROMANO D®ANIBEN, v knížce dr. Mileny HÜ BSCHMANOVÉ "Můžeme se domluvit" atd.

Velice důležitá je práce učitelů se žáky. V případě Romů nejde o národnostní školství s vyučováním v rómském jazyce, ale o vytvoření takových podmínek, které by rómským dětem umožnily zařadit se mezi české žáky a dosáhnout základního a středního vzdělání. Česká škola totiž nerespektuje odlišné kulturní, sociální a především jazykové zázemí, ze kterého rómské dítě do školy přichází. Nízká úroveň vzdělání rómských rodičů, kteří nemohou dětem s učením pomoci jako čeští rodiče, nízká motivace k získaní vzdělání a hlavně nedostatečná znalost českého jazyka jako vyučovacího jazyka - to vše jsou bariéry, které dítěti brání dosáhnout vyššího vzdělání a získat tak perspektivu na lepší zaměstnání, a tím i život.

Rómské dítě nestíhá sledovat výklad, protože často nerozumí, co po něm učitel chce. Rómské dítě se totiž setkává se spisovnou češtinou poprvé teprve ve škole, neboť doma slyší směs češtiny se slovenštinou, obohacenou rómskými výrazy. Česká škola se také zaměřuje na rozvíjení výhradně racionální stránky osobnosti a kultivuje pouze racionální myšlení. K takovému myšlení je české dítě odmalička vedeno různými hrami a hračkami, které trénují logické řešení problému. Rómské dítě, které se ve škole poprvé setká s požadavky na logické uvažování, zákonitě selhává. Proto se od roku 1993 ověřuje několik variant vzdělávání rómských děti, které jsou většinou přípravou na vzdělávání v českých školách, které pomáhají překonat rómským dětem počáteční nevýhodu v neznalosti jazyka a kultury. Stále častěji se také objevují ve školách rómští asistenti, kteří zprostředkovávají kontakt mezi romskými dětmi a učiteli.

Rómská otázka má zřejmý aspekt rasový či etnický, jindy zdůrazňujeme, že se jedná o problém sociální. Oboje právem. Co se typicky opomíjí: duchovní konflikt mezi romským etnikem a majoritou.

V co vlastně Romové věří? Hinduistická tradice, kterou si přinesli ze své pravlasti, byla zakódována ve způsobu života romských komunit, v ušlechtilých prvcích pohostinství, laskavého vedení dětí, řešením sporů odpuštěním nebo podrobením se rodové autoritě, atd. S rozpadem velkorodin tato tradice mizí, z náboženství v užším smyslu zbývá jen o málo víc než několik obyčejů a pověr. Církve hostitelských zemí se je snažily získat pro křesťanství, ale bez valného úspěchu.

Mnozí Rómové přijímají - a to ve vyhraněné podobě - konzumní mentalitu naší společnosti, ta však představuje spíše duchovní vakuum, než jeho naplnění. Ztrácí-li společnost duchovní kořeny, o Rómech to platí dvojnásob. Zdá se, že jim chybí jakákoliv imunita proti brainwashingu tím nejhorším z nejhoršího mediálního braku.

V duchovním vakuu nemůže však žít žádný národ, o čemž svědčí i různé náboženské proudy v zemi. Který z nich strhne Rómy, ve kterém najdou sami sebe? Zatím mají u nich úspěch některé formy zjednodušeného nebo zkresleného a zároveň velmi naléhavě prezentovaného křesťanství s krátkou eschatologickou perspektivou - letní hnutí, Svědkové Jehovovi. Dříve nebo později však zaklepou na jejich dveře islámští misionáři s měšci petrodolarů a s velkým porozuměním pro onu nenávistnou ukřivděnost, kterou v Rómech provokujeme. Nabídnou jim novou identitu, opřenou o vzpomínku na indický islám, který ostatně v oné staré vlasti účinně ruší kastovní degradaci.

Představitelé našich Rómů už začínají - pod tlakem etnického násilí - mluvit o konfrontaci, o tom, že vezmou zákon do vlastních rukou. ®e by džihád?

Skinheads

Představiteli odpůrců Rómů, kteří své antipatie neváhají dát najevo i fyzickou likvidací, je hnutí skinheads. Toto hnutí vzniklo po druhé světové válce, kdy se dělnické periferie britských měst staly ohniskem generačních revolt mládeže proti konvenčnímu, konzervativnímu a stavovskému uspořádání anglické společnosti. Vycházeli z pocitu křivdy z "odsouzení" žít v prostředí sociální skupiny, do které se, bez vlastní viny, narodili.

Prvními nositeli generační vzpoury se počátkem padesátých let na periferiích britských měst stali "teds" (Teddy boys). O deset let později na scénu vstoupili "rockeři" a "mods". Mods se velmi brzy rozdělili na dvě naprosto odlišné skupiny - "módní mods" a "gangs mods". Gangs byli první, kteří vytvořili tzv. tvrdý styl, vyjadřovaný nakrátko ostříhanými vlasy, těžkou khaki bundou, pracovními džínami, šlemi a vysokými pracovními botami (martenskami).

První skinheads kteří se objevili na britských fotbalových stadiónech v roce 1967, styl gangs přetvořili do precizní uniformy s důrazem na armádní prvky a vybrané detaily. V době vrcholící beatlomanie a kultu dlouhých vlasů dávali přednost hudebnímu stylu Rolling Stones a krátkým vlasům. V tomto smyslu lze vnímat první skinheads jako protest proti tomu, že se Beatles pocházející z periferie Liverpoolu, chovali konformně a přijali pocty "vyšší společnosti". Ve vztahu k jiným skupinám (mods, hippies a podobně) se tito skinheads chovali tolerantně. Nepodléhali ideologiím založeným na rasové a etnické nesnášenlivosti. Za jejich generační pokračovatele je možné považovat pozdější redskins a greenskins, zdůrazňující sociální a ekologické otázky.

V roce 1981 proti těmto hodnotám poprvé vystoupili tzv. noví skinheads s holými lebkami ("slušná společnost" vyholenou hlavu přisuzuje trestancům, stejně jako tetování těla), nebo nakrátko ostříhanými vlasy. Agresivní a nesnášenlivé chování nacházelo inspiraci v keltské a starogermánské mytologii, šokovalo nacistickými a rasistickými projevy. Příslušníci této vlny se vnímali jako "bojovníci". Jejich vztah k ženám byl pohrdavý.

Holé lebky měli zvlášť silný vztah silný ohlas v Německu a USA. Antikomunismus, útoky na cizince, příslušníky jiných ras, hippies, punky a odmítání drog jim zajistily popularitu u části veřejnosti. Z původního generačního stylu se začalo utvářet celosvětové hnutí, jehož rozhodující část se ztotožnila s fašismem a nacismem.

Na československou scénu vstoupily holé lebky v druhé polovině osmdesátých let. Podle odhadu tvořilo jejich tvrdé jádro nejméně 40 až 90 osob. K popularizaci hnutí přispěla zejména skupina Orlík. Bezprostředně po listopadu 1989 se skini vnitřně dělili na redskins, greenskins, fašos, naci, hammerskins, SHARP a na kališníky. V průběhu dalšího vývoje ovládli scénu fašos, naci a hammerskins, hlásící se k nacionálně-socialistickému hnutí Evropy. Tato skupina je velmi nebezpečná a v současnosti její tvrdé jádro čítá asi 600 osob, přičemž aktivních sympatizantů se odhaduje na 3500. Tyto skupiny lidí názorově ovlivňují kolem 20000 příslušníků mladé generace na posledních stupních ZŠ, učňů a středoškoláků. Neonacističtí (a neofašističtí) skini získali sympatie části veřejnosti (i některých pracovníků činných v trestním řízení) hlásáním antisemitismu, "bojem proti drogám", fyzickými útoky na Rómy, "rasově nevhodné" cizince a na anarchisty.

Skini ve svém vývoji po roce 1981 přestali být tradičním "britským" projevem generační revolty. Jako hnutí přešli i v českých zemích od pouličních kraválů a bitek k polovojenským formám výcviku v tzv. bojových uměních a na střelnicích. Využili "zbrojní" tolerance našich polistopadových vlád k vyzbrojení střelnými zbraněmi. Vytvořili kombinované formy ilegální, poloilegální a legální činnosti. Pracují na metodách "podprahové" propagace neonacizmu, uzpůsobené mentalitě části dospívající generace. Hlavní roli zde plní texty písní skinských hudebních skupin, knižní publicita, tiskoviny Skinzine´s, samolepky, textilní nášivky, tisky a pod. se skinskou tématikou. Produkci a distribuci zajišťují příslušníci hnutí etablovaní v podnikatelské sféře.

Příslušníkům a sympatizantům hnutí je soustavně vštěpován pocit "bojovníka" za zachování ohrožené bílé rasy, národa, za očištění vlasti, Evropy a "bílých zemí" od ®idů, Rómů a jiných neárijských ras, etnik a národů. "Metody" řešení jsou založeny na hlásání rasové a národní výlučnosti, zpochybňování nacistických zločinů a holocaustu. Za vzor jsou skinům předkládáni Adolf Hitler a další nacističtí pohlaváři, příslušníci jednotek SA a SS, osobnosti spojené s národním fašismem (Mussolini, Tiso). Skin je veden k tomu, aby dbal na fyzickou kondici, nebral drogy a nepřiměřeně neholdoval alkoholu. V rámci jakési duchovní přípravy na boj, jsou českým skinům jako protižidovští bojovníci představovány osobnosti typu Karla Havlíčka Borovského, Jana Nerudy, Ignáta Herrmanna.

Co k tomuto dodat? Možná to že nejen výchova, ale i zákon platící pro všechny je nástrojem na léčení sociálních chorob. Není jediným nástrojem, ale musí být nekompromisně uplatněn vždy, kdy je porušován. Už proto, že vydavatelé Skinzine´s a autoři statí v nich, neonacistickou propagandou porušují trestní paragraf 198 (podněcování k národnostní a rasové nenávisti), 260 a 261 (podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů) a 118 (neoprávněné podnikání). Zjištění pachatelů není přitom nijak obtížné. Vydavatelé zinů si jsou si totiž tak jisti svou beztrestností, že v nich uveřejňují i své adresy. V jednom z čísel je demokracie označena za židovský vynález, jsou zde velebeni "bílí hrdinové Adolf Hitler, Rudolf Hess", jsou tu zveřejněny fotografie 11 členů z pěti zemí. Tedy vše, co by například německému soudci postačovalo k časnému vynesení rozsudku. Možná by právě i takovýto přístup zabránil nedávné vraždě súdánského studenta Abdelradiho. Vrahem byl skin pracující v hradní vinárně Na vikárce.

Zajímavosti o skinheadských a fašistických skupinách v ČR a SR

Použitá literatura a další zdroje:

WWW stránka www.radio.cz
Časopis PROPSY 1/97, str. 6-8
Příloha PÁTEK LN 2/98, str. 8-10
Příloha SLOVO na neděli 6.8.1994, str. 4

30.08.2007, 18:00 vytvořil Administrator